DDM hl. m. Prahy
Informační centrum pro mládež
Informační centrum pro mládež
Login

Sociálně-patolog. jevy



Mezi sociálně patologické jevy u dětí a mládeže je pokynem zařazena široká škála výchovných problémů, výchovných poruch a poruch chování, a to včetně zneužívání návykových látek.

Prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství, mládeže a tělovýchovy zahrnuje především aktivity v oblastech prevence:

a) násilí a šikanování

b) záškoláctví

c) kriminality, delikvence, vandalismu aj. forem násilného chování

d) ohrožení mravnosti a ohrožování mravní výchovy mládeže

e) xenofobie, rasismu, intolerance a antisemitismu,

f) užívání návykových látek (vč. opomíjeného alkoholu a kouření), anabolik, medikamentů a dalších látek

g) netolismu (virtuálních drog) a patologického hráčství (gambling)

h) diváckého násilí

i) komerčního sexuálního zneužívání dětí

j) syndromu týraných a zneužívaných dětí

k) sekt a sociálně patologických náboženských hnutí

Mohly by být doplněny i další, např. rizikové sexuální chování aj. Mnohdy jsou jednotlivé sociální patologie v jednání konkrétních jedinců nebo skupin spojeny a jejich řešení vyžaduje komplexní přístup a spolupráci. Např. žáci „chodící za školu“ v době absence v řadě případů páchají majetkovou trestnou činnost a výtěžek z ní používají na nákup alkoholu, drog nebo pro hraní na automatech. 

Prevence sociálně patologických jevů dětí a mládeže 

Pojem prevence znamená předcházení určitému nevhodnému, patologickému jednání jedince, které by mohlo nastat za určitých vnitřních i vnějších podmínek.

Tento pojem se obtížně diferencuje od pojmu výchova v tzv. užším pojetí nebo od stále častěji používaného pojmu osobnostní a sociální výchova nebo od pojmu výchova ke zdravému životnímu stylu.  

Nejdříve se rozvinula prevence kriminality jako nejextrémnějšího článku sociální patologie, neboť obecný nárůst kriminality, a zvláště pak dětí a mládeže, počátkem devadesátých let 20. stol. si vyžadoval adekvátní odezvu. Po roce 1993 vznikla řada celostátních institucí, např. Republikový výbor pro prevenci kriminality, a započala práce na budování systému prevence kriminality v ČR a na vytváření komplexních součinnostních programů prevence na místní úrovni. Významnou součástí preventivních programů se stal resort školství, resp. školské orgány a školy na regionální nebo místní úrovni.

Prevence kriminality je spolu s represí považována za součást trestní politiky státu. Prevence kriminality byla definována jako komplex opatření sociální prevence, situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností, pomoci obětem trestných činů. Cílem těchto opatření je omezení kriminality a jejích následků. 

V oblasti prevence kriminality byly položeny základy specifikace druhů prevence, jejich realizace i vytváření systémů prevence, které se později uplatnily i v prevenci dalších, na první pohled méně závažných, sociálně patologických jevů dětí a mládeže.

Pro pochopení komplexnosti přístupu k prevenci kriminality a následně k prevenci dalších sociálně patologických jevů i v podmínkách resortu školství je důležité uvést, že objekty prevence jsou chápány dostatečně široce a systémově.

Za objekty prevence kriminality byly již v polovině devadesátých považovány tyto tři:

  • kriminogenní faktory – tj. sociální prostředí, příčiny a podmínky kriminality,
  • potenciální či skuteční pachatelé trestné činnosti,
  • potenciální či skutečné oběti trestných činů.

Sociální prevence představuje aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace jedince a aktivity zaměřené na změnu nepříznivých společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Efektivita sociální prevence je obtížně statisticky či ekonomicky měřitelná, lze na ni jen usuzovat, a to z hlediska odhadů sociálních perspektiv jedinců - objektů preventivního působení. Postupně se začínají shromažďovat zkušenosti a přístupy (o nichž pojednáme dále), které umožňují uvedené problémy posuzování efektivity preventivních programů překonávat (viz např. Evaluace a diagnostika preventivních programů 2002). 

V rámci sociální prevence lze vyčlenit dílčí specifické typy prevence, z nichž jeden představuje prevence pedagogická

Situační prevence staví na zkušenosti, že určité druhy kriminality se objevují v určité době, na určitých místech a za určitých okolností. Prostřednictvím opatření režimových, fyzických a technických se snaží kriminogenní faktory minimalizovat. Nejefektivněji působí při omezování majetkové trestné činnosti. Situační prevence je relativně levná, klade minimální nároky na personální a materiální zabezpečení a má rychlý a poměrně snadno statisticky měřitelný efekt. Může se využívat také ve škole a určité možnosti jejího uplatnění skýtají také ustanovení školního řádu. 

Sociální a situační přístupy se vzájemně doplňují v rámci primární, sekundární a terciární prevence.

Podle charakteristiky cílových skupin můžeme dělit prevenci na primární, sekundární a terciární.

„Primární prevencí“ rozumíme veškeré konkrétní aktivity realizované s cílem předejít problémům a následkům spojeným se sociálně patologickými jevy případně minimalizovat jejich dopad a zamezit jejich rozšíření (Strategie…2005).

Primární prevence zahrnuje především výchovné, vzdělávací, volnočasové, osvětové a poradenské aktivity zaměřené na nejširší veřejnost. Zvláštní pozornost je zaměřena na pozitivní ovlivňování dětí a mládeže (na využívání volného času, možnosti sportovního vyžití). Odpovědnost za primární prevenci spadá do působnosti rodiny, obcí a Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy.

Primární prevence může být ještě dělena na specifickou a nespecifickou.

Důraz je kladen zejména na specifickou primární prevenci tj. systém aktivit a služeb, které se zaměřují na práci s populací, u níž lze v případě jejich absence předpokládat další negativní vývoj a který se snaží předcházet nebo omezovat nárůst jeho výskytu.

Prevence
Primární

Zaměřená na celou společnost, především na dosud kriminálně nezasaženou část populace

Sekundární

Zaměřená na kriminálně rizikové skupiny případně i oběti

Terciární

Zaměřená na osoby a skupiny osob, které se již kriminálních činů dopustily

Sociální

Orientovaná na společenské faktory

kriminality

Opatření směřující k podpoře hodnotového systému odmítajícího protizákonné jednání, cílená především na děti, mládež a jejich rodiče (škola, sport, TV skauting, armáda)

Účinnost jednotlivých opatření, většinou organizačně a finančně náročných, se obtížně vyhodnocuje.

MŠMT, MO, MPSV, MZ, MS (legislativa) obce

Velmi různá, úzce cílení opatření zaměřená na konkrétní druhy rizikových skupin v rozlišení dle věku, míry a druhu ohrožení, teritoria apod. 

Poměrně dobře zjistitelná účinnost jednotlivých aktivit

MPSV, MŠMT, MZ, MO, obce

Resocializační opatření uplatňovaná jak v průběhu výkonu trestu, tak po propuštění (účinná jsou většinou u prvotrestaných)

Účinnost opaření je dobře ověřitelná

MS (vězeňství), MŠMT, MPSV, MZ, MO, obce

Situační

Orientovaná na omezování krimino-genních situací a na zvýšení pravděpodob-nosti odhalení pachatele

Zvyšování informovanosti o možnosti obrany proti nejčastěji se vyskytujícím druhům kriminality a o správném chování občanů v případě výskytu trestného činu či podezření na něj

Účinnost opatření lze obtížně posoudit

MV, MO, obce

Opatření ekonomického 
(např. snížení daní výrobcům bezpečnostního zařízení) a organizačního charakteru (častější výskyt policistů na ulici) a zhoršení podmínek pro páchání kriminálních deliktů

Účinnost opatření lze dobře posoudit

MV, MO, obce

Úzce cílená opatření na zhoršení podmínek pro páchání konkrétních druhů kriminality příp. ve vymezených teritoriích, zvýšení objasněnosti trestných činů

Účinnost opatření lez velmi dobře posoudit

 

 

Nespecifickou primární prevencí se rozumí aktivity, které tvoří nedílnou součást primární prevence a jejímž obsahem jsou všechny metody a přístupy umožňující rozvoj harmonické osobnosti, včetně možnosti rozvíjení nadání, zájmů a pohybových a sportovních aktivit. Programy nespecifické prevence (např. různé volnočasové aktivity) by existovaly a byly žádoucí i v případě, že by neexistovaly sociálně patologické jevy, tj. bylo by i v takovém případě smysluplné tyto programy rozvíjet a podporovat. Nespecifické programy v tomto smyslu nelze vztahovat k určitému fenoménu, jehož výskytu se program snaží předcházet (působí obecně, nespecificky), nebo jeho výskyt alespoň posunout do vyššího věku cílové skupiny.

Sekundární prevence se zabývá rizikovými jedinci nebo skupinami osob, u nichž je zvýšená pravděpodobnost, že se stanou pachateli nebo oběťmi trestné činnosti (specializovaní sociální péče). Zaměřuje se na konkrétní sociálně patologické jevy (např. drogové a alkoholové závislosti, záškoláctví, gamblerství, povalečství, vandalismus, interetnické konflikty, dlouhodobou nezaměstnanost) a na příčiny kriminogenních situací.  

Terciární prevence spočívá v resocializaci kriminálně narušených osob (pracovní uplatnění či rekvalifikace, sociální poradenství, pomoc při získávání bytu apod.). Jejím cílem je udržet dosažené výsledky.

 

více informací na http://www.nicm.cz/oblasti/socialne-patologicke-jevy