DDM hl. m. Prahy
Stanice techniků
Stanice techniků

Fotografovat je psát světlem



Jaký je rozdíl mezi básní a seznamem potravin k nákupu? Oba texty mohou vypadat vizuálně podobně, jako slova seřazená do sloupců. Obojí také může být napsáno perem na papír. Rozdíl je však v obsahu, ve sdělení.

A co psaní světlem? Je to nesmysl? Asi každý již něco světlem napsal nebo popsal. Stačilo, když se mu dostal do ruky fotoaparát (i ten v telefonu) a vytvořil fotografii. Mimochodem photos je světlo a grafein je psát, kreslit. Bystrý čtenář již poznal, kam tím vším mířím. Pero a papír mohou někomu sloužit k napsání seznamu nákupu a jiný jimi vytvoří vrcholné dílo světové literatury. Stejně tak i fotoaparát může být někomu prostředkem k popisu, zápisu nebo jen k obrazové „reprodukci“, druhému však nástrojem k tvorbě v pravém slova smyslu. Někdo pomocí světla a fotopřístroje popíše skutečnost – západ slunce, potůček rozmazaný či ostrý, rosu na trávě, včelku na květině…. Jiný týmiž prostředky vyjádří něco, na co již nestačí slova, interpretuje něco důležitého, odhalí souvislosti doposud skryté, k realitě přidá vlastní názor, zkušenost. Zatímco ten první bude asi přesvědčen, že všechna ta klišé jsou onou pravou fotografií (vždyť je stále donekonečna publikují i fotografické časopisy), ten druhý má šanci stát se opravdovým spisovatelem. Ať již realitu obnažuje, bez prvoplánové popisnosti, nebo ji vtipně glosuje nebo ji dotváří k nové výpovědi.

Lze se naučit psát světlem? Odpověď otázkou: lze se naučit psát básně?

Lze se naučit psát slova, sepsat seznam, lze se naučit opisovat. Stejně tak se lze naučit změřit jas světla, nastavit fotopřístroj, postavit ateliérová světla do lepších úhlů, projasnit stíny.

K čemu je pak fotografování dobré, končí-li zde hranice osvojitelnosti? Má cenu se pokoušet uchopit psaní světlem a něco vytvořit, zvládne-li fotografické médium, zdá se, jen pár „vyvolených“?

Má a velkou. I když výsledek se nemusí hned dostavit. Ona samotná cesta k sebevyjádření, kterému předchází pozorování, hodnocení, výběr a případná volba stylizace (formy), je nesmírně cenná. Zvláště pro mládež, které se ve fotografii nabízí nástroj přirozeně a nenásilně rozvíjející její mentální a emoční schopnosti. Kterékoliv fotografické téma, bráno vážně a s naznačenou hloubkou, se dotýká oblastí etických, estetických, výtvarných, někdy i souvislostí společenských a historických.

Při řemeslně-technické poctivosti a vynalézavosti je fotografování navýsost individualistickou činností, vyžadující značnou míru samostatnosti, pokory a vůle, na druhé straně je záležitostí společenskou – ve formě klubových setkávání, skupinových projektů, názorových výměn, veřejných prezentací. Má velkou cenu pokoušet se psát světlem, pokoušet se o vlastní výklad viděného a prožívaného!

Otázku po smyslu – pokusit se překonat hranici osvojitelnosti – je potřeba ještě doplnit o další velmi důležitý fakt, možná ten nejdůležitější. Jedná se o tvořivost, která je podmínkou pro vznik obsažných fotografií (bez ohledu na úroveň „uměleckosti“) a která je dnes tolik potřebnou univerzální vlastností. Pro mnoho jedinců může být kreativita právě fotografováním uvedena v život a v budoucnu uplatněna i v oborech neuměleckých (technice, vědě, filozofii atd.)

Psaní světlem – fotografování – je vzdělávacím prostředkem, který má velký potenciál obohatit moderní vzdělávací systém nejen v oblasti mediální výchovy, a přitom neztratit nic z toho, co jej dělá snad nejrozšířenější zálibou na světě.

                                                                                                                   

Autor článku je volnočasovým pedagogem Stanice techniků DDM hl. m. Prahy a lektorem Školy kreativní fotografie Praha.

Fotoklubem Líheň, který v Dejvicích vede, již prošly stovky mladých lidí, z nichž někteří si fotografii zvolili i jako profesi. Jeho bývalí svěřenci fotografují v předních českých denících, studují nejlepší české školy nebo mají vlastní ateliéry.
 

Jaromír Santler