Tak mám zase dlouhou středu za sebou. Že nevíte, proč je dlouhá? Mám v jednom dni čtyři dvouhodinové kroužky a večer už bývám značně opotřebená.

Včera už před příchodem prvních „účastnic zájezdu“ jsem necítila to správné pracovní nasazení. Málem ze mě vyhrklo: „To už jste zase tady?“ Ten týden uteče vždycky tak rychle a dlouhá středa je tu. Děvčata se usadí, navzájem se pozdraví, něco málo si řeknou a začínají hledat své výtvory. To spočívá v tom, že vzpomínají, co že to dělaly před týdnem. Konzultují s okolím, v jaké fázi zanechaly tvoření, rozbalují a hledají své v igelitu zabalené hroudičky hlíny. Některé hned po prvním nezdařeném pokusu volají o pomoc a to nastupuji já a začíná vyšetřování. Co že to dělala? Kam to dala? Popsala svůj výtvor? Hledáme v policích, hledáme v ještě horké peci a sláva – nalezeno. „Tak a co teď? Dano, říkej.“ A já říkám. A když dokončím několik nápadů, jak postupovat dál, tak nastupuje čas rozvahy. A tady se často stává, že je další práce odložena a toto samé nás bude čekat zase za týden. Ale jednou se to prolomí a moje přednáška o možnostech použití jednotlivých glazur dojde k naplnění.

Ale nejsme všichni stejní. Někteří, zřejmě ti, kdo neradi čtou návody (sem patřím i já), rádi experimentují a své tvůrčí představy naplňují pod heslem „nějak to dopadne.“ Nedbaje mých zaručených rad, ono to opravdu nějak dopadne. Hlavně, že nebudeme znovu přeglazovávat.

Ve dvě hodiny nastoupí děti. No tedy, některé již v půl druhé a ti netrpělivě potřebují zkonzultovat dnešní hodinu, co že to budeme dělat. Dotazy „Můžu udělat ptáčkovi křidélko?“ či „Mohu udělat čertovi rohy?“ nebo „Je tohle žlutá?“ a „Můžu si dojít pro hlínu?“ navozují pozitivní náladu, neboť odpovědi jsou vesměs kladné. Na to, jestli někdo může házet hlínu, se mě zatím nikdo nezeptal, přestože občas i to se děje.

A tak pracujeme, já radím a chválím. A teď přijde závěr hodiny. Část dětí neuvěřitelně zrychlí a úklid se sestává z vytvoření směsi na pracovním stole. Tu přijde chvíle na zvýšení hlasu a nahození přísného oka. To jiní přes vyhlášení konce hodiny pořád setrvávají v činnosti, neboť se jim teprve začínají zjevovat dosud nerealizované představy. To jsou ti, jež ve svém budoucím životě využijí stres k výkonům překonávajícím sebe sama.

Ještě doklízíme a již nastupuje skupina starších dětí. A protože mládež často zajímají jiné věci než keramika, tak máme velmi pestrou skupinu: malé, velké i dospělé učitelky. A začínáme opět hledáním a rozbalováním. Dáme si téma pro školáky, pro nejmenší to uděláme jednodušší a dospělačky…

A teď se nám lekce teprve rozjíždí. Ten má málo hlíny, tomu se výrobek bortí, ta nemůže najít razítka, tu došla glazura, a pak hláška“ „Já už mám hotovo.“ Každý něco potřebuje a to hned. Tu se stává, že já, běžíce pro šlikr, jsem oslovena banální věcí, kterou mohu vyřešit ihned, a tak měním směr běhu, zapomínám na šlikr, náhle se zjevuje nový problém s nalezením třpytivé glazury a šlikr je zapomenut docela. Nemají to se mnou lehké.

Nakonec to nějak zvládneme a já se těším na to, jak si teď sednu. No, nesednu, protože mám hlad, je půl šesté, zase jsem si z domova nic nevzala a tak šup k Vietnamci. Rohlík a vajíčkový salát to vyřeší. Jsem tu a opět máme plno. Čtrnáct žen si sděluje své týdenní zážitky. Já mlčím. Najdu, přinesu, poradím a poslouchám. To, co se tady probere je tematicky velmi různorodé: od svateb, nemocí, televizních pořadů (i seriálů) přes ženské i mužské otázky, děti, psy, knihy, filmovou produkci, divadelní scénu až po debatu, které cvičení je dobré na záda a taky, která dieta či bylinky pomáhají. No, zvládneme toho hodně.

Konečně, blíží se závěr mého pracovního dne. Do poslední chvíle to vypadá, že tu budu nejméně o půl hodiny déle, ale kdepak. Na posledních pět minut to vezme náhlý obrat, najednou je vše uklizeno, ženy v kabátech a jen tu a tam nějaký opozdilec, co dokončuje své inspirace vzniklé pod tlakem času.

Uklidit, odnosit exponáty, zapnout pec a je to.

Za třičtvrtě hodiny doma potichu odemykám. Táta spí u televize, odpočinutý ještě před spaním a ani to mé „ahoj“ nevnímá. Tak snad zítra.