Umělecké vzdělávání s sebou nese velkou pravděpodobnost výměny pedagoga či pedagogů během studia. Tím je student nucen čelit odlišnosti názorů na různé aspekty a v některých případech mohou být názory natolik protichůdné, že způsobují rozvrat v chápání probírané problematiky. Ani nový pedagog není ušetřen nesnází pramenících z etického dilematu, jak se postavit k názorům a postojům, se kterými žák přichází od minulého pedagogického vedení.  

Jednou z možností může být razantní odsouzení předchozího stylu, zavrhnutí dosud vštěpovaných zásad a přístupu a nastolení zcela nových parametrů. Tím však dochází jednak k devalvaci předchozího vzdělávání, ale i nekolegiálnímu ponížení předchozího pedagogického vedení. Předchozí pedagog je zbaven veškeré autority a nový pedagog zároveň deklaruje svůj egoistický postoj a netolerantnost k odlišným názorům.  

U studenta v tomto případě může dojí ke dvěma stanoviskům. Osobnost a autorita nového pedagoga může být natolik silná, že student zavrhne veškeré dosavadní postoje a nový pedagog se stává absolutní „modlou“, jejíž názor je nezpochybnitelný. U žáka v tomto případě dochází ke ztrátě kritického myšlení vůči studiu i samotnému pedagogovi a rapidně klesá schopnost kreativního a osobnostního uměleckého rozvoje ve studiu dalším. Laicky řečeno, pedagog studenta nepodporuje v rozvoji, ale vytváří kopii svého uměleckého ega, které ovšem není samostatně schopné kreativně fungovat v uměleckém světě.  

V opačném případě se student staví proti novému pedagogovi do opozice, obhajuje své dosavadní názory, tedy i předchozího pedagoga, výuka v takovém případě bývá značně komplikovaná a konfliktní a povětšinou se vytrácí jakákoliv tvůrčí atmosféra.  Tato situace vede často k další změně pedagoga, v horším případě k ukončení studia.  

V případě tolerantnějšího, a dle mého názoru etičtějšího, přístupu nového pedagoga nedochází k absolutnímu popření dosavadních znalostí a schopností. Práce pedagoga se ovšem silně ztěžuje, neboť musí velice pozvolna a jemně měnit návyky a názorově přesměrovávat svého studenta. Řeší v takovém případě i posloupnost a prioritu jednotlivých dílčích aspektů i v návaznosti na reálné schopnosti žáka. Celý vzdělávací proces je zpomalen a student se může ve srovnání s vrstevníky jevit jako pomalejší či méně talentovaný, ačkoliv to nemusí být relevantní. Hrozí také situace kritického kontaktu s předchozím pedagogem, který může práci opět zkomplikovat. 

Jak tedy má pedagog postupovat? Nejzásadnějším bodem je, dle mého názoru, diskuse se studentem o existenci názorové plurality. V ideálním případě nastává od samého počátku vzdělávání. Umělecká profese by neměla být založena na dogmatech. Neexistují jediná správná řešení, a právě k tomuto uvědomění by měli být studenti vedeni. Umělecká pedagogika je do značné míry, vedle technických a všeobecně osobnostně rozvojových disciplín, i budováním vkusu a celkového estetična. Hranice v tomto případě jsou extrémně tenké a do značné míry pohyblivé subjektivně, časově i generačně. Hranice nevkusu se v historickém kontextu značně posouvají, generační odlišnosti vnímaní jsou tedy nepopiratelné.  

Nejcennějším výsledkem uměleckého vzdělávání se mi tedy jeví rozvinutí schopností žáka definovat svůj názor a obhájit ho patřičnými argumenty, tedy nepřejímat slepě vštěpované vzorce. Tento princip je z pedagogického hlediska velice náročný, neboť obnáší neustálé vzájemné argumentace. Vede však ke komplexnímu rozvoji samostatně uvažujícího a kreativně schopného jedince. Změna pedagoga v tomto případě nemusí vést k problémům, naopak žáka rozvíjí. 

Schopnost názorové argumentace je však u mnoha jedinců (žáků i pedagogů) značně limitovaná, neboť není rozvíjena již od útlého věku. I v exaktních vědách je prostor pro diskusi, například nad odlišnými postupy řešení matematických rovnic. Není však výjimkou, že pedagog správný výsledek neuzná jen proto, že se k němu student dopracoval odlišným postupem. 

Je pochopitelné, že část pedagogů přejímá pedagogické postupy, kterými byli sami vzděláváni. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se tento problém objevuje především u starší generace pedagogů, opak je pravdou a mnozí mladí pedagogové různých oborů slepě následují své výukové vzory, neakceptujíce nové poznatky a výzkumy v oblasti pedagogiky. 

Ve všech oblastech vzdělávání, tím spíše uměleckého, vnímám jako zcela zásadní od samého počátku rozvíjet schopnosti komunikace, samostatného myšlení a argumentace. Vytvářet prostor, kde se žák nebojí vyjádřit svůj názor, i když on sám si jím není jistý, a pomoci mu v hledání správných argumentů k jeho potvrzení či vyvrácení. Byli to vždy odlišně uvažující jedinci, kteří jsou dnes vnímáni jako hybatelé civilizace. Podporu individuality nejen v uměleckém oboru považuji za esenciální část vzdělávání. Právě díky ní je možné zamezit výše zmíněným etickým dilematům.  

Autor: Milan Lukáš Šnajdr